Lázeňské a relaxační pobyty v Luhačovicích

Osobnosti Luhačovic

Dušan Samo Jurkovič ( 1868 - 1947)

Kořeny Jurkovičova směřování k práci s lidovými formani můžeme hledat už v rodinném zázemí, otec patřil k známým slovenským vlastencům, matka byla znalkyní lidového umění. Po studiu na nižším gymnáziu v Šoproni odešel do Vídně, kde v letech 1884-1889 studoval na Státní průmyslové škole, v jejímž čele stál v této době Camillo Sitte.

Během krátké praxe v ateliéru architekta Bully v Martině ho zaujaly práce lidových tesařů ve dřevě. Šest let pracoval v ateliéru architekta Michala Urbánka ve Vsetíně. Za jeho částečné pomoci realizoval stavby pro Národopisnou výstavu ve Vsetíně a Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze v roce 1895. Ocenění práce mu přineslo zakázku na stavbu souboru výletních ubytoven Pustevny na Radhošti (1897 – 1899).

Roku 1899 získal nabídku Františka Marečka, ředitele brněnské dívčí školy Vesna, na vytvoření návrhu zařízení tzv. malého internátu náležejícího ke škole, která pro něj byla impulsem pro přestěhování do Brna. Ve stejné roce vytvořil v Brně ještě návrhy zařízení vlastního bytu na ulici Veveří a interiérů dalších dvou bytů. Záhy se také zapojil do brněnského kulturního života, navázal přátelské vztahy s Jiřím Mahenem, bratry Mrštíkovými, Josefem Merhautem. Stal se členem Klubu přátel umění s jehož podporou vydal publikaci Pustevny na Radhošti (1900).

V Brně vytvořil i několik architektonických realizací. Největšího významu dosahuje vlastní vila v Žabovřeskách navržená 1905 postavená v následujícím roce, která je jedinečným příkladem syntézy principů lidové tvorby s aktuálními podněty vídeňské moderny a britských vzorů. Blízký vztah k vídeňskému prostředí dokládají i další realizace, jako je výstavní síň KPU (1904), která má blízký vztah k formálnímu řešení výstavních prostor Wiener Werkstätte. Vídeňský geometrismus je patrný z plakátu Výstavy architektury a uměleckého průmyslu, kterou Jurkovič uspořádal ve svém domě u příležitosti jeho dokončení. Plakát vytiskla tiskárna Bohumíra Jaroňka.

Biedermeierské principy vídeňské modernistické architektury je možné odhalit také na nájemním domě Bohumila Škardy (1908), majitele sklářského podniku, který dodal sklo pro mozaiku na Jurkovičově vile. Mezi další Jurkovičovy realizace v Brně patří stavba Pomologického ústavu v Bohunicích (1900-1901), dělnická kolonie v Novém Lískovci (1908). Během své „brněnské“ životní etapy realizoval také projekty lázeňských domů v Luhačovicích (1901-1903), úpravy zámku v Novém Městě nad Metují (1908-1913).

Za 1. světové války realizoval řadu vojenských hřbitovů v lidovém stylu v polské Haliči. Po vzniku Československé republiky se vrátil na Slovensko a usadil se v Bratislavě. Roku 1919 se stal přednostou Památkového úřadu v Bratislavě. Vedle bohaté architektonické a návrhářské tvorby se usilovně věnoval i objevování krás slovenské krajiny a její propagace v Čechách a na Moravě.

Významná je i budova Slovenského domu ve Skalici na Slovensku; secesní stavba z roku 1905 s mozaikovou fasádou podle návrhu Mikoláše Alše, s původním vnitřním zařízením, s divadelním sálem s dekoracemi od Joži Úprky aj.

 

Leoš Janáček (1854 - 1928)

Leoš Janáček měl velice kladný vstah k Luhačovicím, kde často pobýval. Jeden z nejoriginálnějších zjevů české a světové hudební moderny

Leoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854. Studoval nejprve klášterní školu v Brně, kde se mu dostalo

základního hudebního vzdělání. Tamtéž posléze absolvoval gymnázium. Poté odešel do Prahy, kde studoval na varhanické škole a dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni.

Posléze se vrací zpět do Brna, kde se účastní národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 zakládá varhanickou školu a stává se jejím prvním ředitelem. Působí jako dirigent a velmi brzy zahajuje též svoji kariéru skladatele. Po vzniku Československa působí

spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy pražské konzervatoře a v roce 1919 zakládá Konzervatoř Brno.

Leoš Janáček se velice brzy oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli; syn už ve 2 a půl letech, dcera, když jí bylo 21 let.

Janáček je na počátku své skladatelské dráhy inspirován moravskou lidovou písní, užívá nápěvy lidových písní a studuje rytmiku a intonaci řeči, které posléze originálně převádí do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ skládá podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.

Po složení nepříliš úspěšných oper „Šárka“ a „Počátek románu“ se Janáčkovi dostává prvního ocenění - opera „Její pastorkyňa“ byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře „Její pastorkyně“ dochází však až v roce 1916, otevře však Janáčkovi dveře do celého světa: pod názvem „Jenůfa“ zaznamenává ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 skládá dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je „Zápisník zmizelého“).

Toto poslední období skladatelova života přináší nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především „Symfoniettu“, symfonickou báseň „Taras Bulba“ a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její Pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Glagolská mše čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.

Premiéra Janáčkova Concertina 16. února 1926

I v tomto vrcholném období Janáčkovy tvorby zůstává její významnou složkou tvorba operní. Opery „Výlety pana Broučka“, „Věc Makropulos“, ale především „Káťa Kabanová“ a „Příhody lišky Bystroušky“ dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera „Z mrtvého domu“ na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.

V Berlíně byla 8. prosince 1926 nadšeně přijata světová premiéra Janáčkova Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (česká premiéra v Brně 16. února 1926).

Leoš Janáček byl členem České akademie, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Masarykova univerzita v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.

Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších světových skladatelů, umírá náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

© 2017 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode